Důstojnost člověka je jedna z nejhlubších a nejcennějších ho
dnot, které v životě máme a zažíváme. Ne vždy si však tuto hodnotu plně uvědomujeme. Dokud žijeme zdravý a úspěšný život a máme tak relativně pevnou půdu pod nohama, nemusíme příliš pociťovat ohrožení naší důstojnosti.
V okamžiku, kdy se stáváme křehkými, zranitelnými, bezbrannými, bezmocnými a jakýmkoliv způsobem ohroženými, může se lidská důstojnost chvět až otřásat a stávat se tak velmi nejistou a křehkou.
Nevyléčitelné onemocnění naši životní situaci radikálně mění. Stáváme se závislými na vědomostech, názorech a rozhodnutích lékařů, na systému lékařské a ošetřovatelské péče. Většina z nás medicíně nerozumí a jen obtížně se 
orientujeme v neznámém světě nesrozumitelných pojmů. K tomu prožíváme šok a ohrožení samotnou nemocí, máme co dělat sami se sebou.
Pakliže se setkáme s neuctivým a neetickým chováním zdravotníků kdekoliv na cestě svou nemocí, můžeme pociťovat velké obavy ze ztráty lidské důstojnosti.
Zároveň můžeme zažívat ztrátu důstojnosti v souvislosti se ztrátou našich životních rolí, kdy je ohrožována naše autenticita a možnost uskutečňovat důležité životní hodnoty. Naše důstojnost je ohrožována ztrátou fyzických sil a změnami, které v důsledku onemocnění tělo prodělává.
Celý svět se nám v krátkém čase obrací vzhůru nohama.
Důstojnost vnímáme ve vztahu ke svému tělu, ke svému prožívání, ve vztazích a rolích, které žijeme a také ve spirituálním rozměru, v němž se odráží naše vnímání světa a smyslu bytí. Můžeme hovořit o těchto dimenzích důstojnosti:
- Biologická dimenze: tělesné funkce, biologické procesy, fyziologické potřeby
- Psychická dimenze: prožívání, emoce, vztahování se k sobě i ke světu
- Sociální dimenze: vztahy s lidmi, role, zpětná vazba
- Spirituální dimenze: uvažování, tvořivost, vztahování se k transcendentnu, vytváření hodnotového systému, zaujímání postojů
R. Leary označil důstojnost za základní potřebu. Potřebujeme „být někým“ – být považováni za člověka, který má svou důstojnost, hodnotu, kterému se proto dostává potřebné pozornosti, ohledu a úcty od druhých lidí.
Důstojnost je navázána na hodnoty, které žijeme, a na smysl, který určuje náš život.
Život a hodnota života jsou moderní společností postaveny na výkonu, schopnostech a fyzickém vzhledu. Není-li člověk výkonu schopen nebo se jeho tělo proměňuje v důsledku nemoci či stáří, jeho hodnota se v očích mnoha lidí ztrácí.
Zde nám však uniká významný rozměr důstojnosti a hodnoty člověka jako takového.
Důstojnost sama o sobě je hodnotou a smyslem. Obsah této hodnoty a smyslu může být pro každého různý.
Někdo dokáže vnímat svoji vlastní hodnotu – hodnotu toho že je, jaký je – nezávisle na tom, zda je zdráv či nemocen, 
chudý či bohatý, malý či velký…
Takový člověk se snadněji vyrovná s nemocným tělem a ztrátou životních rolí. Jeho hodnota není závislá na úspěchu a zdraví. Člověk si je vědom své hodnoty prostě proto, že existuje a tento dar samotného bytí přijímá jako svoji osobní identitu. Jeho životní role, životní úkoly, úspěchy a neúspěchy jsou dalšími vrstevnicemi jeho osobnosti. Jistě jeho důstojnost a hodnotu posilují, ale není na nich závislý.
Naopak člověk, který nezažívá vědomí své vlastní hodnoty ze samotného „jsem tím, kým jsem, jsem, jaký jsem a mohu takovým být“, to má složitější.
Jeho důstojnost je více závislá na tom, co v životě dělá, jaká zažívá uznání a ocenění, jakých se mu podařilo dosáhnout 
úspěchů a v jakých životních rolích stojí a zda v nich obstál.
Se ztrátou těchto vnějších pozic, rolí a úspěchů, ztrácí svoji hodnotu, mizí smysl bytí a jeho důstojnost je daleko křehčí a více ohrožena.
Lidé, kteří doprovázejí nevyléčitelně nemocné a umírající, mohou svým přístupem a chováním pomoci nemocnému zachovat nebo znovuobjevit svou hodnotu a tak zachovat důstojnost.
Doprovázející pečující zdravotníci i nezdravotníci, všichni členové týmu a také rodina a přátelé nemocného mu mohou pomoci při zachování důstojnosti svým přístupem.
Úkolem profesionálů je, aby způsob, kterým o nemocného pečují, způsob, jakým s nemocným hovoří, vyjadřoval úctu, respekt a opravdový zájem o člověka jako takového. A to vše nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází jeho tělo, jakého vzdělání nemocný dosáhl či jaký život žil…
Veškeré zdravotnické úkony by měly být prováděny s ohledem na stud pacienta a vždy s jeho vědomím a souhlasem. Nemocný by měl být součástí rozhodování a postupu léčby a měl by mít možnost se ke všemu vyjádřit, pokud si to přeje.
Rodina a blízcí pečující mohou pomoci v zachování důstojnosti především tím, že umožní nemocnému, aby i v situaci, kdy je limitován a omezován svou nemocí, respektovali jeho přání a ponechali mu možnost volby. Vždy hledejme to, co může nemocný, ač leckdy upoutaný na lůžko, ovlivnit a rozhodnout. Dovolme mu vstupovat do všeho, co se kolem něj odehrává, nerozhodujme za něj, respektujme jeho názor a přání.
Nemocnému tak můžeme ukazovat a potvrzovat, že je stále zde, že je respektován a brán zcela vážně se všemi svými potřebami a přáními. Nemocný tak může prožívat hodnotu sebe sama a svoji důstojnost díky úctě, kterou mu projevujeme.
PhDr. Ludmila Novotná
foto: Adéla Drmotová