moderovaná aukce

František Novák z Dobronína se vyučil sklářskému řemeslu v Josefodole ve Světlé nad Sázavou a na Střední průmyslové škole sklářské v Novém Boru. V devadesátých letech si otevřel vlastní sklářskou dílnu v místě bydliště. Huť zajišťuje zakázkovou výrobu pro muzea, hrady, zámky včetně dodávek do zahraničí, zejména do Skandinávie.

Díky své píli, studiu literatury i experimentování získal širokou základnu pro výrobu sklářských produktů nejrůznějšího charakteru, a to zejména v oboru historické tavby skla. Specializuje se na vytváření replik skleněných předmětů od doby antiky až po současné umění. K jeho mistrovským výrobkům patří zejména tzv. středověké lesní sklo, pro něž je symbolický motiv obtočeného hada.

Sklářské umění předává František Novák svému synu Františkovi, který mu v rodinné dílně vypomáhá.

V roce 2019 Zastupitelstvo Kraje Vysočina udělilo Františku Novákovi titul Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina.

Mistrovství Františka Nováka je možné obdivovat během každoročních Dnů otevřených ateliérů Kraje Vysočina.

Anna tento rok dokončila magisterské studium na pražské UMPRUM v ateliéru Volné umění 1. Bakaláře vystudovala v Brně na FaVU v ateliéru Malířství 1. Ve svém studiu prošla mnoha stážemi například ateliér Kresba a grafika na FaVU a Ateliér Hostujícího umělce na UMPRUM. Aktivně se věnuje ilustraci pro neziskové organizace Naděje a F POINT. V její tvorbě jsou pro ní důležitá témata zpomalení, změna, nemoc, stáří, prarodiče, rodina, dlouhodobé vztahy, hovory, zaznamenávání a sběr. Jednou z hlavních vlastností, kterou mají postavy vyskytující se na Anniných malbách je péče. Ať už to je zahradník pečující o zahradu, selka pečující o sebe a svou rodinu, nebo děda Karel starající se o svá vnoučata. Ve své diplomové práci zpracovávala téma péče a spolupráce na poli vlastní rodiny. Snažila se citlivě poukazovat na to, jak je péče v našem uspěchaném světě potřebná.

Vystudoval učitelství, obory český jazyk a literatura a výtvarná výchova na Masarykově univerzitě v Brně, následně estetiku a estetickou výchovu na Karlově univerzitě v Praze. Tvoří volné grafické cykly (kombinované hlubotiskové techniky) a užitou grafiku (logotypy, vizuální styl, propagační tiskoviny). Profesně je především pedagog na třebíčském gymnáziu. Ve volné výtvarné tvorbě dominují nefigurativní strukturální motivy v tradiční grafické technice tisku z výšky, z hloubky a kombinace různých grafických postupů. Využívá také metodu řízené náhody. Grafické listy tiskne v malých sériích jako podněty k zastavení a zamyšlení nad prostými, ale zásadními tématy života. Petr Benda je zastoupen v soukromých sbírkách v České republice, Německu, Švýcarsku a Velké Británii. Od roku 2001 připravil v České republice čtrnáct samostatných výstav a účastnil se sedmnácti výstav kolektivních. Člen Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáru nad Sázavou. Žije, pracuje a tvoří v Třebíči na okraji Vysočiny.

Tento velký šamotový kachel byl ručně vymodelovaný, písmenko po písmenku otisknutý výňatek textu z Žalmu 139 mluví autorce z duše. Je o vztahu člověka k Bohu, o uznání Boží svrchovanosti, moudrosti, všudypřítomnosti, dokonalosti, ale i šikovnosti při tvoření miminka v lůně matky a vedení člověka po cestě věčnosti. Autorem textu byl izraelský král David, který Bohu vzdává chválu za činy, jež doslova budí bázeň. „Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku.“

Tento kachel může viset vevnitř i venku – celoročně. Odolává mrazu, dešti i slunci. Text je vepsán malými razítky, zatřeno oxidy kovů, glazováno a páleno dvakrát, finální teplota 1.250°C.

Narodila se 9. 6. 1976 v Boskovicích do rodiny keramiků a vyrůstala v Kunštátě přímo v budově velké keramické dílny, kde se vyráběla proslulá Kunštátská keramika. Tam si jako dítě hrála s mladší sestrou Josefou přímo mezi zaměstnanci. Rodiče Radmila a Milan Růžek pracovali hlavně jako točíři, ale jejich dcerám ukázali a provedli je všemi provozy od hlinárny přes točírny, glazovnu a pece až ke skladu, kde se hotové zboží třídilo a chystalo k expedici. Johana sice od dětství sbírala semenáčky rostlin a neúspěšně se pokoušela pěstovat stromy, protože se chtěla stát zahradnicí, ale alergie na pyl jí studium zahradnictví neumožňovala. Další možností byl výtvarný obor na SPŠ Keramické v Bechyni, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Už jako dítě měla divné otázky ohledně života, smrti, počátku vesmíru a pídila se například po tom, kdo zasadil první strom… V prvním ročníku střední školy se setkala s křesťany (katolíky i protestanty) a uvěřila dobré zprávě, že Bůh velmi miluje člověka a dává mu věčný život jako dar. To byl zlomový okamžik v jejím životě i tvorbě. Asi v patnácti letech začala pomáhat rodičům, kteří si mezitím po revoluci založili vlastní rodinnou keramickou dílnu a odešli z továrny. Po studiích střední školy byla Johana rok zaměstnaná jako točíř v podobné továrně, ale pracovní morálka zaměstnanců ji tak demotivovala, že si radši vyřídila živnostenský list a od té doby pracuje jako OSVČ nejdřív v dílně rodičů a později ve své vlastní. S manželem Martinem Miervou vychovávají čtyři technicky nadané syny, kteří se s největší pravděpodobností výrobou keramiky živit nebudou. Ale to už je jiný příběh – jejich příběh.

„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“ (Lewis Carroll) Malování je můj život. Má tvorba je velmi pestrá, ráda zkouším stále něco nového. Nejraději maluji obrazy s nádechem duchovna.

Je mi 44 let a bydlím v malé vesničce na Vysočině. Malovat jsem začala na podzim roku 2019. Jsem maminka Kubíčka, který trpí vážnou formou autismu a TMR. Já sama mám velké zdravotní problémy a několik let jsem v plném invalidním důchodu. Malovat jsem začala takřka ze dne na den. Malování mi pomáhá se oprostit od bolesti a strastí v mém životě. Malování mi přináší klid a rovnováhu a já se tento stav snažím přenést na plátno. Všechny obrazy jsou malované s láskou a vírou v lepší zítřky. Tento rok 2020 proběhla „Prázninová vernisaž pro Kubíčka“ kde jsem byla požádaná o výstavu mých obrazů, kde se obrazy nejen vystavovaly, ale byla možnost obrazy i zakoupit. Výtěžek z této vernisáže byl použit na léčbu kmenovými bunkami pro Kubíčka. Malování mi přináší radost do života. Radost se vždy znásobí, když mé obrazy přinesou radost i dalším lidem …..

Obraz Malá noční ikona byl vytvořen speciálně pro Hospic mezi stromy a reflektuje činnost, kterou hospic vykonává. Zobrazuje světlo uprostřed noci, vyjádřené stylizovanou ikonou, naději v nejtěžších hodinách života a inklinaci člověka k vyšší moci v těžkých životních chvílích.

Jmenuji se Dorota Hrubešová a tvořím pod uměleckým jménem Dora Rough. Jsem narozena 29.12.1996 a umění mě provází de facto od narození, mému současnému stylu malby se aktivně věnuji zhruba dva roky. Mou hlavní technikou je akryl na plátně, ale často pracuji i s kombinací technik. Mé obrazy jsou výhradně černobílé a převážně abstraktní, ale snažím se, aby měly vždy určitý podtext a pozorovatel si pod nimi mohl vytvořit svůj vlastní příběh a výklad.

Jmenuji se Barbora Klempířová, jsem absolventkou Fakulty managementu Vysoké školy ekonomické v Praze, a mimo jiné patří mezi mé zájmy i malování a kreslení. Tvorbu využívám jako formu relaxace a uvolnění od stresu. Svou vášeň a cit pro barvy jsem objevila poprvé před několika lety u antistresových omalovánek, od kterých jsem postupem času přešla k malbě na plátno, které se věnuji již 4 roky. Za tu dobu jsem namalovala přes 20 obrazů, které již byly vystaveny v Praze a Jindřichově Hradci. Mé obrazy vznikají často intuitivně a odráží se v nich má láska k barvám, jejich kombinování a hravosti. Ráda skrze své umění či realizaci stánků s antistresovými omalovánkami předávám tuto radost a emoce dál.

Byla jednou jedna skvělá Zlatá střední cesta. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Tady je její příběh.

Naše milá, malá Cesta se narodila do rodiny, kde byla spousta sourozenců. Cesty, cestičky, stezky a dálnice, nějaké pěšinky, silnice, chodníky, několik polňaček a taky dvojčata koleje…. prostě dětí jako smetí. Jeden by se mezi nimi úplně zamotal a ztratil.

Naše Cesta to od malička neměla snadné. Chtěla za každou cenu vyniknout, někam vést. Úpěnlivě hledala směr, aby náležitě splnila své poslaní. Chtěla, být výjimečná, aby si jí někdo všiml, aby si ji vybral. Chtěla, aby byla zajímavá a přitažlivá, aby měla pro svého chodce překvapení, aby byla bezpečná i vzrušující zároveň, aby nebyla nudná, aby byla dost široká a aby nebyla zase moc nepřehledná, aby, aby… už si ani sama nepamatovala jaká všechna „aby“ chtěla splňovat.

Když povyrostla a rozběhla za svými ideály, běžně se jí stávalo, že prudce vystoupala do výšek plná nadšení a přesvědčení: „Ano! To je ono!!! Teď, teď to všechno mám!!! Tak kde jste kdo, já jsem tady, na vrcholu!!!!“ A nejednou ejhle a olalá, krajina se stočila do hlubokého údolí a Cesta si to svištěla z prudkého kopce jak namydlený blesk. Většinou se nezastavila ani na dně onoho údolí, ale pokračovala až do temna nevídaných propastí. Tam, ve vlhké tmě, obklopena pavouky a jinou havětí, se pomalu vzpamatovávala z drsného sešupu. Potlučená a plná chmur myslela, že je to její konec. Po chvilce temného spočinutí se znovu umanutě zvedla a rozhodla se, že to ještě nevzdá. Opět se stočila směrem vzhůru a tradááá zase do výšek.

Tak to šlo mnoho let stále dokola.

Jednou, když opět ležela celá domlácená na dně už kdoví kolikáté propasti, přišoural se k ní starý Štír. Prohlédl si jí od hlavy až k patě a s lehkou ironií v hlase se optal:

„Zase na dně?“

Cesta jen vyčerpaně kvíkla.

Štír s předstíranou upřímností poprosil: „Vyprávěj mi. Vedeš světem sem a tam, musela jsi toho spoustu vidět a zažít. Já tu sedím v díře, tak bych si rád něco poslechnul.“

Cesta se na něj unaveně podívala. Štír i přes svůj smrtící bodec působil přátelsky. Samotnou ji překvapilo, že z něj nemá strach. Jak je to dávno, kdy si s někým povídala? „Tak jo“ rozhodla se. „Stejně nemám sílu dělat něco jiného.“ Hluboce se zamyslela, aby našla něco barvitého ze svého putování, … ale nic ji nenapadlo. Zamyslela se ještě hlouběji a zase nic. Zkusila to ještě párkrát, ale nic, nic, nic. Jedno veliké nic. Vybavoval se jí jen rychlý úprk nahoru, rychlý pád dolů, jakési temno v hlavě a umanuté přesvědčení: „Musím to najít! Musím tam dojít! Musím!!“

Najednou jí došlo, že vůbec nevnímala, co se kolem ní dělo. Kudy šla, přes co vedla, koho potkala, kdo po ní přešel a kdo z ní sešel. S překvapením zjistila, že nemá co vyprávět.

„Cesta, která nemá co vyprávět? Trochu podivné ne? K čemu vlastně jsi?“ zeptal se napřímo Štír se sobě vlastní, temnou, trefnou ironií.

Cesta strnula. Nemohla ani pohnout. Bylo to nečekané a naprosto přesné bodnutí přímo do středu její vyprahlé cestovatelské duše. Obrovský pocit prázdna, marnosti a sebelítosti ji celou prostoupil. Vlil se do všech jejich zatáček a naplnil ji od kraje ke kraji. Ztratila se sama sobě. Chtěla umřít, nechat se zarůst a zmizet z povrchu zemského.

Avšak štír se náhle rozběsnil. „Aby Cesta vzdala svou cestu, to je příliš velký paradox i na mě! Přestaň mi tu fňukat a koukej mazat, nebo uvidíš!“ a zašermoval Cestě před nosem svým jedovatým bodcem.

Tváří v tvář možné skutečné smrti si Cesta své umírání velice rychle rozmyslela a rozběhla ze dna propasti nečekanou rychlostí.

Jenomže jakmile se dostala z dosahu štířího jedu, zpomalila. Snad poprvé v životě se vinula jemně a lehce, neběžela jako splašená, ale pomalu se ubírala krajinou. Vedla sama sebe středem. Tu kousek vyšplhala, tu kousek sestoupila, ale klidně, a tak nějak v pohodě. Viděla lidi, zvířata, oblohu, obdivovala počasí, stopy, kameny i svůj prašný povrch. Slyšela příběhy, které najednou všude potkávala. V noci kráčela pod hvězdami, a když se zrovna nikdo nedíval, zastavila se na chvilinku na lavičce s vyhlídkou. Často vzpomínala na starého Štíra a posílala mu pravidelně pohledy z cest. Ten strašlivý pocit prázdna po jeho bodnutí už dávno zmizel, ani vlastně nevěděla jak.

Štír se pročítal barevnými pohlednicemi a přesně věděl, jak a proč se to prázdno vytratilo. Ale nikomu to nikdy neprozradil. Pochechtával se ve svých temnotách a držel Cestě palce. Věděl, že jestli vytrvá a půjde takhle dál, bude z ní jednou skvělá Zlatá střední cesta.

A nemýlil se.

To víte.

Štír 🙂

Mé “malovací začátky” jsou podobné jako začátky a často i konce mnohých z nás. Krásně to vystihuje Antoine de Saint Exupéry v knížce Malý princ , kdy vzpomíná, že mu ve věku šesti let bylo doporučeno dospělými, aby přestal s malováním otevřených a zavřených hroznýšů a věnoval se užitečnějším věcem, jako je zeměpis, dějepis, počty a mluvnice…V tomto bodě končí leckterá dětská fascinace barvami a všemi těmi podivnými tvary a stopami po pastelkách a štětcích, které zůstávají na papíře a dobrodružství zvané malování a kreslení pohřbíme do hlubin přehlubokých. Často jsme na toto zakletí nepotřebovali ani žádného dospělého, ale vystačili jsme si sami, se svými vlastními úvahami a sebezaklínacími soudy.I já jsem věřila své domněnce, že ačkoliv mě barvy, obrazy a celý ten malířský svět velice přitahuje, nejsem k malování předurčena a neumím to.Až jednoho dne se má láska k barvám prodrala všemi těmi předsudky na povrch a já dostala odvahu znovu něco zkusit. S velkým vzrušením a rozechvěním jsem nakoupila barvy a papíry a…A ejhle! Můj zážitek při malování byl tak nádherný, že jsem ty pocity chtěla zažívat znovu a znovu a má touha byla postupně stále silnější, než všechny strachy, obavy a pochyby o smysluplnosti toho, co dělám.Od té chvíle krůček po krůčku, plátno po plátnu se učím mluvit jazykem barev a tvarů a stále je to jedna z největších radostí a dobrodružství mého života, o kterou se s vámi ráda podělím.

Vesmír nekonečný prostor, plný galaxií, světla a tmy. Duše se zlatými křídly letí vzhůru, čistá ničím neobtěžkána, hluboce prožívá svůj stav klidu a radosti. Hvězdný prach stočený do spirály, ta evokuje nekonečnost času a prostoru.

Výtvarné umění studovala na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. Následně studovala v Olomouci Dějiny výtvarných umění a rok strávila v severní Itálii na studijním pobytu. Od roku 2017 vystavuje v galeriích a kavárnách v Havlíčkově Brodě, v Humpolci, v Praze, v Brně a další. Galerii obrazů, kreseb, grafik a fotografií můžete shlédnout na www.cumart.cz. „Maluji hlavně olejovými barvami, realistické náměty jako krajina, postavy, zvířata a také abstraktní malby. U malby obecně hledám krásu, hloubku, barvu, energii, hravost, radost z procesu. Malování obrazů je pro mě aktivita, která vyžaduje jiné myšlení oproti běžným každodenním činnostem. Čas se zastaví, zpomalí, před býlím plátnem v ruce štětec namočený v barvě, jsem tvůrce, mohu namalovat cokoliv co má mysl si dokáže představit. Je to svoboda myšlení, vyjádření sebe sama a následná transformace na plátno. Je to pro mě forma meditace, pomaluji část plátna a pak se na něj dívám a mysl vede dialog jak dál pokračovat. U abstraktního obrazu je pak potřeba, aby divák použil jiný způsob dívání se, něž jak je u realistického námětu zvyklý. Malíř je naprosto svobodný při tvorbě abstrakce. Stejně tak divák je svobodný při čtení obrazu. Může tam vidět cokoliv co jeho mysl a duše vnímá z obrazu a tím se rozvíjí. A také u diváka může nastat meditační stav. Mě osobně se takový stav občas dostaví u některých obrazů jiných malířů a je to krásný zážitek. Staří Řekové věřili, že Múzy, božské bytosti, vedou ruku umělce při tvorbě. Při malování se někdy dostanu do stavu, jako kdyby vedl někdo mou ruku, nebo sama ruka maluje, aniž bych ji vedla myšlenkami, v těchto chvílích vzniká to nejlepší z obrazu. Kdo vede mou ruku vskutku nevím, možná jsou to ty múzy, které znali již antičtí mudrcové.“

Narodil jsem se v Třebíči 20.listopadu 1948 a od dětství jsem rád kreslil a maloval. Jako autodidakt jsem se v období totality výtvarně vzdělával účastí na seminářích pro neprofesionální výtvarníky, vyvrcholením toho bylo absolvování Školy výtvarného myšlení brněnského profesora Igora Zhoře v letech 1984 – 1989. Výtvarné vzdělání jsem dokončil v roce 2003 na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích – obor výtvarná kultura. Moje tvorba je již rozsáhlá, věnuji se kresbě, malbě, grafice, zabývám se konceptuální a minimalistickou tvorbou a také vytvářím objekty – plastiky z různých materiálů. V České republice jsem uskutečnil na 60 výstav a zúčastnil se na 70 kolektivních výstavách v ČR a zahraničí. Dílo autora je ve sbírkách OGV v Jihlavě, v Galerii Smečky Praha, v Horácké galerii Nové Město na Moravě, v Galerii Zet Nová Bystřice, Jazzová sekce Praha, v Galerie památníku Lidice atd. a v mnoha soukromých sbírkách výtvarného umění

Narozen v roce 1957 v Novém Městě na Moravě. Studium na Stavební fakultě VUT Brno dokončeno v roce 1981. V letech 1982 až 1990 práce v projekčních ústavech v Brně. Od roku 1990 do současnosti ve svobodném povolání jako výtvarník. Ženatý, tři, dnes již dospělé děti. Výtvarnou tvorbou se zabývá od počátku osmdesátých let nejprve při zaměstnání, od roku 1990 již naplno. Hlavním oborem je malba (akryl na plátně), příležitostně se věnuje sochám, kresbě či nábytkovým solitérům. Motivy obrazů byly řadu let figury, předměty a symboly pojímané ve zkratce, archetypálně, s humorem. Kolem roku 2010 nastal ústup od konkrétních objektů ke geometrickým tvarům, čárám, bodům a křivkám. Dnes v jeho tvorbě dominují horizonty a barevné plochy. Jan Svoboda je členem Umělecké besedy. Na svém kontě má více než 130 samostatných výstav a několik společných (především s Rostislavem Pospíšilem, Jindřichem Štreitem či se synem Ondřejem Svobodou). Žije a pracuje na Českomoravské vysočině v Radňovicích č. 1.

Po maturitě na pražském Gymnáziu Na Zatlance vystudoval v letech 1991-1998 pražskou Akademii výtvarných umění, obor malba u prof. Jiřího Sopka a obor plastika u prof. Jana Hendrycha. Absolvoval stáže a studijní pobyty v Německu, Francii a v Nizozemí. Věnuje se tradičním malířským námětům, zejména krajinomalbě a figurálním kompozicím. Jeho práce vychází z tradice expresionismu, symbolismu a nové věcnosti. Jeho malba je postavena na výrazné barevnosti, práci se světlem a expresivní kresebnou zkratkou. Ve svém díle se systematicky zabývá krajinou severních Čech (bývalých Sudet), kde strávil své dětství. Zejména v počátcích své tvorby byl ovlivněn dílem E. Muncha, J. Váchala, Jana Zrzavého, J. Lady, R. Kremličky aj. Preislera..

Akademický malíř a grafik, se narodil 1949 na českomoravském pomezí, na Vysočině, která svou syrovou přírodností ovlivňuje barvu i poezii jeho díla.Po absolvování Střední odborné školy výtvarné v Praze (1964-68) pokračuje studiem na Akademii výtvarných umění v atelieru profesora Ladislava Čepeláka (1968-74). Následující aspirantura v grafickém atelieru prof. Čepeláka (1976-79) upevňuje umělcův osobitý výraz.Tvůrčí studijní pobyty v zahraničí, zvláště ve Francii a Itálii, působí jako další silné vnější podněty: 1972 Gruzie, 1974 Itálie – Řím a Florencie, 1977 pařížská L’Academie Goetz (prof. Henri Goetz), 1981 italská Perugia, 1983 Finsko.Josef Saska je autorem spojujícím vnitřní uměleckou pevnost se schopností dynamické odezvy na podněty trvalé vizuální hodnoty. Tvoří v souzvuku dvou uměleckých disciplin – malby a grafiky. V pražském atelieru se věnuje převážně grafické tvorbě, atelier na rodné Vysočině umožňuje bezprostřednější inspirativní kontakt s krajinou. Vznikají tak malířské cykly, které autor selektivně převádí do grafiky. V grafickém pojednání oprošťuje Saska kresbu od detailů a zjednodušuje formu. Barevné odstíny dosahované soutiskem několika desek jsou sladěné v harmonii měkkých, převážně hnědých a šedých tónů.Výrazné proleptávání jednotlivých barevných plánů, vystihující bohatství hmotných struktur, evokuje hloubku a vzdušnost prostoru.Kromě volné tvorby zasahuje Saskova práce i do architektonického interiéru, oblasti užité grafiky, ilustrace a tvorby poštovních známek.

No a pár slov mojí práci. Moje kovářská firma byla založena v r. 1990. Kovářské řemeslo jsem ale provozoval od vyučení v r. 1959 a to v podniku Oseva  v Havlíčkově Brodě a potom až do r. 1990 při hlavním zaměstnání v uvedené státní firmě jako na  t.vz. povolení Národního výboru. Od r. 1991 jsem provozoval i „Pracoviště praktického vyučování „ ev. číslo 1 (první takovéto pracoviště v republice), pro praktickou výuku učňů. Adepti kovářského řemesla měli teoretickou výuku v kovářském učilišti a praxi absolvovali v mojí firmě. Tímto prošlo mojí firmou několik učňů. První byl můj syn Lukáš, který je také pokračovatelem firmy. Zabýváme se kovářskou výrobou jak běžného charakteru tak uměleckého. Účastníme se i jako vystavovatelé na „Hefaistonu“ na hradě Helfštýně a na „ Brtnických kovadlinách“ v Brtnici. V letním období jsem  několikrát předváděl kovářské řemeslo na různých dětských táborech. Nabízený aranžovací stojan je prvotně určen k představení bižuterie, může samozřejmě sloužit i k jiným účelům. Je opatřen pevným podstavcem a otočnou svrchní nástavbou, jde tedy o jakýsi „kolotoč“.