2020 • akryl • plátno • 70×50 cm

Vyvolávací cena: 3500 Kč

Byla jednou jedna skvělá Zlatá střední cesta. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Tady je její příběh.

Naše milá, malá Cesta se narodila do rodiny, kde byla spousta sourozenců. Cesty, cestičky, stezky a dálnice, nějaké pěšinky, silnice, chodníky, několik polňaček a taky dvojčata koleje…. prostě dětí jako smetí. Jeden by se mezi nimi úplně zamotal a ztratil.

Naše Cesta to od malička neměla snadné. Chtěla za každou cenu vyniknout, někam vést. Úpěnlivě hledala směr, aby náležitě splnila své poslaní. Chtěla, být výjimečná, aby si jí někdo všiml, aby si ji vybral. Chtěla, aby byla zajímavá a přitažlivá, aby měla pro svého chodce překvapení, aby byla bezpečná i vzrušující zároveň, aby nebyla nudná, aby byla dost široká a aby nebyla zase moc nepřehledná, aby, aby… už si ani sama nepamatovala jaká všechna „aby“ chtěla splňovat.

Když povyrostla a rozběhla za svými ideály, běžně se jí stávalo, že prudce vystoupala do výšek plná nadšení a přesvědčení: „Ano! To je ono!!! Teď, teď to všechno mám!!! Tak kde jste kdo, já jsem tady, na vrcholu!!!!“ A nejednou ejhle a olalá, krajina se stočila do hlubokého údolí a Cesta si to svištěla z prudkého kopce jak namydlený blesk. Většinou se nezastavila ani na dně onoho údolí, ale pokračovala až do temna nevídaných propastí. Tam, ve vlhké tmě, obklopena pavouky a jinou havětí, se pomalu vzpamatovávala z drsného sešupu. Potlučená a plná chmur myslela, že je to její konec. Po chvilce temného spočinutí se znovu umanutě zvedla a rozhodla se, že to ještě nevzdá. Opět se stočila směrem vzhůru a tradááá zase do výšek.

Tak to šlo mnoho let stále dokola.

Jednou, když opět ležela celá domlácená na dně už kdoví kolikáté propasti, přišoural se k ní starý Štír. Prohlédl si jí od hlavy až k patě a s lehkou ironií v hlase se optal:

„Zase na dně?“

Cesta jen vyčerpaně kvíkla.

Štír s předstíranou upřímností poprosil: „Vyprávěj mi. Vedeš světem sem a tam, musela jsi toho spoustu vidět a zažít. Já tu sedím v díře, tak bych si rád něco poslechnul.“

Cesta se na něj unaveně podívala. Štír i přes svůj smrtící bodec působil přátelsky. Samotnou ji překvapilo, že z něj nemá strach. Jak je to dávno, kdy si s někým povídala? „Tak jo“ rozhodla se. „Stejně nemám sílu dělat něco jiného.“ Hluboce se zamyslela, aby našla něco barvitého ze svého putování, … ale nic ji nenapadlo. Zamyslela se ještě hlouběji a zase nic. Zkusila to ještě párkrát, ale nic, nic, nic. Jedno veliké nic. Vybavoval se jí jen rychlý úprk nahoru, rychlý pád dolů, jakési temno v hlavě a umanuté přesvědčení: „Musím to najít! Musím tam dojít! Musím!!“

Najednou jí došlo, že vůbec nevnímala, co se kolem ní dělo. Kudy šla, přes co vedla, koho potkala, kdo po ní přešel a kdo z ní sešel. S překvapením zjistila, že nemá co vyprávět.

„Cesta, která nemá co vyprávět? Trochu podivné ne? K čemu vlastně jsi?“ zeptal se napřímo Štír se sobě vlastní, temnou, trefnou ironií.

Cesta strnula. Nemohla ani pohnout. Bylo to nečekané a naprosto přesné bodnutí přímo do středu její vyprahlé cestovatelské duše. Obrovský pocit prázdna, marnosti a sebelítosti ji celou prostoupil. Vlil se do všech jejich zatáček a naplnil ji od kraje ke kraji. Ztratila se sama sobě. Chtěla umřít, nechat se zarůst a zmizet z povrchu zemského.

Avšak štír se náhle rozběsnil. „Aby Cesta vzdala svou cestu, to je příliš velký paradox i na mě! Přestaň mi tu fňukat a koukej mazat, nebo uvidíš!“ a zašermoval Cestě před nosem svým jedovatým bodcem.

Tváří v tvář možné skutečné smrti si Cesta své umírání velice rychle rozmyslela a rozběhla ze dna propasti nečekanou rychlostí.

Jenomže jakmile se dostala z dosahu štířího jedu, zpomalila. Snad poprvé v životě se vinula jemně a lehce, neběžela jako splašená, ale pomalu se ubírala krajinou. Vedla sama sebe středem. Tu kousek vyšplhala, tu kousek sestoupila, ale klidně, a tak nějak v pohodě. Viděla lidi, zvířata, oblohu, obdivovala počasí, stopy, kameny i svůj prašný povrch. Slyšela příběhy, které najednou všude potkávala. V noci kráčela pod hvězdami, a když se zrovna nikdo nedíval, zastavila se na chvilinku na lavičce s vyhlídkou. Často vzpomínala na starého Štíra a posílala mu pravidelně pohledy z cest. Ten strašlivý pocit prázdna po jeho bodnutí už dávno zmizel, ani vlastně nevěděla jak.

Štír se pročítal barevnými pohlednicemi a přesně věděl, jak a proč se to prázdno vytratilo. Ale nikomu to nikdy neprozradil. Pochechtával se ve svých temnotách a držel Cestě palce. Věděl, že jestli vytrvá a půjde takhle dál, bude z ní jednou skvělá Zlatá střední cesta.

A nemýlil se.

To víte.

Štír 🙂

Mé “malovací začátky” jsou podobné jako začátky a často i konce mnohých z nás. Krásně to vystihuje Antoine de Saint Exupéry v knížce Malý princ , kdy vzpomíná, že mu ve věku šesti let bylo doporučeno dospělými, aby přestal s malováním otevřených a zavřených hroznýšů a věnoval se užitečnějším věcem, jako je zeměpis, dějepis, počty a mluvnice…V tomto bodě končí leckterá dětská fascinace barvami a všemi těmi podivnými tvary a stopami po pastelkách a štětcích, které zůstávají na papíře a dobrodružství zvané malování a kreslení pohřbíme do hlubin přehlubokých. Často jsme na toto zakletí nepotřebovali ani žádného dospělého, ale vystačili jsme si sami, se svými vlastními úvahami a sebezaklínacími soudy.I já jsem věřila své domněnce, že ačkoliv mě barvy, obrazy a celý ten malířský svět velice přitahuje, nejsem k malování předurčena a neumím to.Až jednoho dne se má láska k barvám prodrala všemi těmi předsudky na povrch a já dostala odvahu znovu něco zkusit. S velkým vzrušením a rozechvěním jsem nakoupila barvy a papíry a…A ejhle! Můj zážitek při malování byl tak nádherný, že jsem ty pocity chtěla zažívat znovu a znovu a má touha byla postupně stále silnější, než všechny strachy, obavy a pochyby o smysluplnosti toho, co dělám.Od té chvíle krůček po krůčku, plátno po plátnu se učím mluvit jazykem barev a tvarů a stále je to jedna z největších radostí a dobrodružství mého života, o kterou se s vámi ráda podělím.